Herečka Barbora Mošnová: Tahle branže není pro bábovky!

Sympatická, převážně divadelní herečka Barbora Mošnová (39) hraje už více než 15 let v nuselském Divadle Na Fidlovačce. Na větší filmovou roli sice stále čeká, ale těší se, co jí život dále přinese!

Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. To je název úspěšné komedie v Divadle Na Fidlovačce, ve které hrajete. Zajímal by mne váš soukromý pohled na věc – proč toto muži a ženy nezvládají?

Asi proto, že každý vznikl jinak. Nejdříve stvořil Bůh Adama a poté Evu z jeho žebra, které je blízko srdce. Každý má tedy jiný potenciál, ale zároveň mohou být obě pohlaví rovnocennými partnery. Každý z nich vyniká určitými schopnostmi…

Dnes se ale často píše, že ženy by se měly více prosazovat ve všech oblastech života, vyrovnat se mužům a všechno zvládat. Nepramení právě z tohoto společenského tlaku vzrůstající počet „polykaček“ antidepresiv či dalších uklidňujících prášků?

Já si myslím, že ženy toho zvládají daleko více než muži. Ze svého okolí mám zkušenost, že pokud ženy začnou polykat prášky, tak ve většině případů za to může základní selhání jejich partnera.

Prošla jste si také nějakým krizovým obdobím jako žena či herečka? Co vám tehdy pomohlo?

Bohužel tímto obdobím si stále ještě procházím, ale prášky nepolykám. Naopak se řídím heslem: „Co tě neporazí, to tě posílí.“

Když si čtu váš životopis, vidím, že je vám Praha 4 souzená. Vystudovala jste VOŠ hereckou, která nyní sídlí v Michli, a od roku 2011 jste se „zabydlela“ v nuselské Fidlovačce. Jak moc se za těch téměř 15 let divadlo, osazenstvo a jeho repertoár proměnily?

Tehdy si mne do Divadla Na Fidlovačce vybrali tehdejší umělecký šéf divadla Juraj Deák a Tomáš Töpfer. Přijeli se na mne podívat v lednu za chumelenice do Horáckého divadla v Jihlavě, kde jsem byla tehdy po škole ve svém prvním angažmá. Nabídli mi hlavní roli Lízy Doolittlové v muzikálu My Fair Lady, za kterou jsem získala širší nominaci na Thálii. Současně mi dali k přezkoušení další tři záskoky za těhotné kolegyně, takže mne tenkrát zaměstnali množstvím krásné, náročné a úspěšné práce. Moc ráda na to vzpomínám. Po odchodu Tomáše Töpfera prošlo divadlo výraznými změnami. Přestalo být „souborovým“ divadlem a nové vedení se zaměřilo hlavně na ekonomiku. Přizpůsobilo repertoár a komerčně využívá možností divadla. I přes těžkou dobu covidu se pánům ředitelům povedlo divadlo udržet a myslím, že si v současné době vede velice dobře. Hrajeme úspěšné inscenace a stále se nám rozšiřuje divácká základna. Cítím, že na Fidlovačku chodí lidi opravdu rádi, zapomenout na všední starosti.

Na co byste naše čtenářky a čtenáře do divadla pozvala?

Určitě na poslední dvě reprízy Rain Mana. Je to krásné a moc dobré představení, kde excelují kolegové Matouš Ruml a Martin Písařík. Dále bych pozvala právě na komedii Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách nebo muzikály Donaha! či Sugar, někdo to rád horké. Myslím, že tyto tituly divadlu sluší.

Máte nějaký herecký zlozvyk, který by vás učitel herectví měl odnaučit i po letech?

Moje profesorka herectví Milena Steinmasslová mi vždycky říkala, že během svého projevu zvláštně pomlaskávám. Od studia mi to pak už nikdo neřekl, tak nevím, těžko říct, zdali by mě na to Milena upozornila dnes znova.

Jaký byl váš největší herecký „fail", kterému se dneska můžete smát?

Nevybavuji si, ale pokud do toho mohu zahrnout i mou základní mylnou představu o divadle, tak si troufám zmínit, že když jsem nastoupila do svého prvního angažmá, byla jsem překvapená, jak až moc je to tvrdé prostředí. A to jsem vyrůstala napůl v divadelní rodině, tatínek byl členem baletu Národního divadla a dědeček tamtéž přední muzikant v orchestru, ale nikdy jsem jako holka nevnímala profesní zákulisí. Dnes už se řadě věcí směju a mám nadhled, ale tenkrát jsem tu konfrontaci těžko vstřebávala. Rozhodně to není povolání pro bábovky a oblastní divadlo byla veliká škola po všech stránkách.

Kdybyste mohla mít jednu hereckou superschopnost, co by to bylo?

Třeba kdybych se dokázala během krátkého okamžiku naučit obsáhlý text, vůbec bych se nezlobila (úsměv). Nebo kdybych dokázala v hlasové indispozici a nemoci uzdravit v sekundě své hlasivky, to by bylo také děsně fajn. Myslím, že všichni herci by tuto schopnost uvítali, protože vyprodané představení se občas neptá na vaši „virózku“ a vy pak svádíte doslova boj.

Proč je vaším nejmilejším dramatikem Wiliam Shakespeare, tedy člověk, který se narodil před více než 450 lety?

Na to, jak je jeho tvorba stará, tak je stále nesmírně nadčasová a živá. Jeho témata jako láska, zrada, žárlivost, moc, ambice nebo identita řešíme neustále a každého z nás se dotýkají. Převážně k textům a překladům profesora Martina Hilského mám osobní vztah a velmi mě baví. S panem profesorem a hudebním skladatelem Danielem Dobiášem jsme i v minulosti v Divadle Na Fidlovačce nazpívali řadu sonetů, překrásně zhudebněných právě panem Dobiášem, a následně vydali CD. Tato spolupráce byla velkým zážitkem. Navíc mě jako muzikálního člověka fascinuje rytmus a inspirace tak bohatého jazyka. Bohužel jsem Shakespeara mohla hrát pouze jednou, a to v Komedii omylů. Moc bych si přála, abych se s nějakou Shakespearovou úlohou (spíše tedy dramatickou) zase potkala. Vždy když se setkám s profesorem Martinem Hilským a poslouchám jeho vášnivé vyprávění o Shakespearovi a jeho tvorbě, tak mám pocit, jako kdyby byl pan profesor jeho ztělesněním a přenesl mě do jiné doby a jiného prostoru. Velmi ho obdivuji. Možná i za část mého okouzlení může právě on (úsměv).

V divadle jste jako doma, ale hlavní role ve filmu vás zatím míjí. Je to osud, nebo jste někde něco špatně řekla?

Teď jste mne pobavil. Nejsem si vědoma, že bych někde něco špatně řekla, spíše páni režiséři či producenti mne ještě neobjevili. Všechno je takový malý rybníček, do kterého když se dostanete, tak už se nějakým způsobem „vezete“. Dostat se do něho ale není úplně jednoduché. Navíc mám trochu složitější osobní situaci, vychovávám sama 4letého chlapečka a zrekonstruovala jsem sama rodinný dům. Nemám moc čas a prostor se neustále někde ukazovat, valit „šrouby do hlav“ a trávit hodiny času koukáním a ťukáním do svítící krabičky. Veškerý volný čas trávím se synem, společnými aktivitami a řešením svých starostí a povinností, kterých není málo. A asi jsem i v tomto ohledu trochu konzervativní. Ráda se na živo prezentuji nějakým dobrým výkonem, naprosto slušnou a poctivou cestou pozvu ráda kohokoliv na představení, ať sám posoudí, zdali mu stojím za spolupráci. Ale ne vždy to dnes takto funguje. Filmaři, režiséři, producenti či umělečtí šéfové už nechodí moc po divadlech, aby objevovali nové talenty a tváře. Nikdo si s ničím už nedává takovou práci, nebo alespoň mám ten pocit a zkušenost. Dneska už vše cestuje přes e-mail a přes domácí prezentaci tzv. selftape, které si herci točí doma sami na koleně, a někteří dokonce absolvují všemožná drahá školení, jak správně video natočit. Někdy mám pocit, že se svět zbláznil (úsměv). Každopádně stále je co dělat a já ve svou příležitost stále věřím a těším se na ni. A když nepřijde, tak se také prd stane (smích).

Jste rozená Pražanka. Jak vzpomínáte na dětství a mládí?

Narodila jsem se přímo v centru města v Jungmannově ulici naproti Divadlu Kalich, kde též hraju. Do základní školy, která byla výtvarně zaměřená, jsem chodila naproti do Vodičkovy ulice. Měli jsme úžasnou paní učitelku, se kterou jsme brouzdali Prahou, sedávali na vyhlídkových místech a malovali pražské domy a zátiší. O víkendech jsem jezdila k babičkám, kde u jedné byli bratranci, které jsem nutila sehrávat neustále nějaká divadélka, a u druhé zase parta dětí, kluků z ulice, se kterými jsme si hráli na louce na indiány, lezli po stromech a stavěli bunkry. Také jsem jezdila devět let na tábor doprostřed lesů u České Lípy, kde jsem to absolutně milovala. Tam právě padla, v noci za chatkou, zakázaná první pusa, ta nezapomenutelná. Je pravdou, že v pubertě mě město trochu semlelo, ale na to tenkrát mělo vliv více faktorů. Naštěstí se mi zase vše podařilo zvládnout a vybruslit.

Stále bydlíte v hlavním městě?

Následovaly další peripetie bydlení v Chebu a v Jihlavě, což jsou kapitoly samy o sobě. Dneska bydlím v Říčanech, což bývávalo malebné městečko, které se pomalu s Prahou propojuje. Nicméně jsem tu zrekonstruovala dům po prarodičích, bydlím ve staré zástavbě vedle lesa, naproti louce a třem rybníkům. Jsem obrovským milovníkem hor jak v létě, tak v zimě, ty mi tu trošku chybějí, ale jak to jde, tak si je dopřávám. Ve svém novém domově jsem se synem šťastná a na sebe jsem pyšná, že jsem vše zvládla.

Co vás nejvíce baví ve volném čase? Je to syn Barnabášek, nebo potápění?

Když mám prostor sama pro sebe, kterého není mnoho, cvičím už 10 let Bikram jógu. Její praktikování mi dělá moc dobře jak na psychiku, tak i na fyzickou zdatnost. Jinak v podstatě veškerý volný čas trávím se synem a neustále něco děláme. Teď se mi rozšlapal na kole, z čehož mám radost. Milujeme hory a výlety, máme hodně přátel a kamarádů, snažíme se stále něco podnikat. Potápění je však bohužel úplně mimo. Nemám parťáka, volný čas, a hlavně tolik peněz. Ty teď jdou všechny do Barnabáška. Ale třeba až přijde konečně ten ‚velký biják‘, tak se pojedeme potápět někam na kosatky i s Barnabášem (smích). Zatím si občas hrajeme na potápěče ve vaně a to je také zážitek.

Autor textu: Martin Dudek, Naše Praha