Michal Dlouhý: „Klidně bych se uživil jako hodinový manžel“

V Divadle Na Fidlovačce bude charismatický herec s krásným hlasem účinkovat podruhé. Do hry Obraz od francouzské dramatičky Yasminy Rezy je „namočený“ i jinak než jen jako ten na jevišti. Komedie bude mít premiéru 20. března.

Příznivci televizních kriminálek ho teď mohou vídat jako kapitána Exnera, uhlazeného bonvivána. V rozhovoru pro Finanční a ekonomické informace (faei.cz) prozradil, po kom získal sportovní geny, jak zvládl operaci kolena, jaká chemie panuje mezi herci, kteří budou hrát v Obrazu i jak se mu spolupracuje s Fidlovačkou.

Jak jste se měli s dcerami na jarních prázdninách, na horách? Lyžujete?
Byly bohužel trochu krátký, protože zkoušíme, tak jsem musel pobyt ořezat. Holky jely napřed a já za nimi přijel na tři dny. Lyžuju na sjezdovkách, snowboard jsem ještě nestihl. Mám málo času, je vzácný. Na snowboardu bych se chtěl naučit, ale musel bych mu obětovat týden, co si urvu na lyže. Ještě jsem nenašel ten čas, abych si to mohl zkusit.

Diváci v Divadle Na Fidlovačce oceňují, že ve hře Muž mojí ženy předvádíte chvílemi až artistické kousky. Asi máte dobrou kondici? Jak se udržujete?
Tohle představení, jak ho s Davidem Novotným táhneme sami dva, je fyzicky náročný. Hodně hraju tenis, to je můj nejskalnější sport, odmalička. Sice amatérsky… Moje žena hrála závodně, vlastně při tenise jsme se poznali. Jak můžu, tak unikám na kurt.

Možná máte i dobrý genetický základ – vaše maminka Alena Hodesová byla mistryní světa v házené z Bělehradu 1957. Podědil jste po ní pohybové nadání?
Ona i tatínek se věnovali na vrcholové úrovni tomuhle sportu. Při něm se i poznali. Myslím si, že geny šly odtamtud, protože dědeček byl kavárník, to ne. Přemýšlím z druhé strany rodiny, ale to taky ne. Určitě od maminky a tatínka jsme dostali tuhle výbavičku.

Nebyla dobrou průpravou k tomu, aby člověk nezlenivěl i taneční soutěž StarDance, které jste se v roce 2007 zúčastnil?
Přišla v době, kdy jsem opravdu hodně sportoval. A soutěž byla návratem do těch nejlepších let, kdy člověk získal skvělou kondičku i psychickou odolnost. Bylo to naposledy, co jsem měl skvělou fyzickou formu.
Když člověk k tanci přistupuje poctivě a navíc, když neumí tancovat, tak jako já, pak je to neskutečná dřina! Bylo mi skoro o dvacet let míň, což je znát. Ti, co se soutěže účastní ve vyšším věku, jsou frajeři, před nimi smekám.

V jejím průběhu čekala manželka Zuzana prvorozenou dceru Aničku. Nebyl jste ještě o to víc nervózní?
Kdyby termín porodu kolidoval s průběhem soutěže, nešel bych do ní. Věděl jsem, že jsem si vzal zdravou holku, a ještě si můžu dovolit účast, protože termín měla až po soutěži. Upřímně řečeno, já nepočítal s tím, že vydržíme dlouho. Nechtěli jsme vypadnout hned v prvním kole, což byla moje meta. Partnerka Míša Gatěková mě z toho vyvedla, chtěla vyhrát. (směje se) Dokopala mě až na 4. místo.

Při hře Muž mojí ženy, ve které účinkujete s Davidem Novotným, jste se parádně odbourali. Hlediště řvalo smíchy. To se vám asi často nestává?
Vy jste viděla právě tohle představení?! (směje se) No, to bylo! Já skočil pět stránek, což jsem zjistil při míchání polévky, kde máme v kuchyňské lince okénko s nápovědou. A Lucie mi řekla, že jsme skočili pět stran.
Šel jsem se obejmout s Davidem, tam jsem mu to pošeptal, dohodli jsme se, že text vrátíme. A jak jsme už přejeli tři stránky po těch pěti přeskočených, tak jste viděli zrychlenou verzi už té části, co prošla. Nevzpomínám si, kdy naposledy se mi něco takového stalo.

Divák cítí, jak to mezi vámi s Davidem pořádně jiskří. Byla ta vzájemná chemie důvodem, že spolu budete hrát i v komedii Obraz?
Určitě, mezitím jsme ještě stihli společně udělat jedno představení v Divadle Palace, takže víme, že nás hrát spolu skutečně baví. Pak nás napadlo, že bychom ještě přibrali Kamílka, což je můj nejčastější partner ve Švandově divadle, a David se s ním zná taky dobře.
My s Davidem jsme si spolu blíž, od patnácti v jednom ročníku na konzervatoři. Já se do toho pustil, protože Davča odešel z Dejvického divadle, tudíž měl míň představení. A u Kamílka taky vím přesně, kolik toho asi má. Jako produkční (směje se), že jo? Ale já to mám odmalička, rád organizuju.

Tyhle sklony mívají starší sourozenci…
No, to brácha neměl, byl spíš bohém. Já i cokoliv opravil, když bylo třeba. U bráchy jsem pořád něco opravoval, u celé rodiny taky. Fakt jsem rukodělnej, mám skvělý nářadí. Když byl covid, tak jsem se klidně mohl živit jako hodinový manžel. Dá se říct, že všechno umím.

Obraz je nadupaná konverzační komedie o křehkosti dlouhodobého přátelství. Může vzniknout v hereckém světě, kde výrazné individuality bojují o přízeň diváků?
Pánská šatna je vůči sobě o dost přátelštější než dámská. Vzniká to i z toho, že mužských rolí je o dost víc než ženských. Chlapi v téhle profesi spolu vycházejí líp než dámy. Já s Davidem i s Kamilem jsme opravdu velcí kamarádi. Jak bych to řekl? Vidíme si až do kuchyně. A právě Obraz je taková hezká výstraha, na co si máme dát pozor, abychom přátelství neztratili.

Jako třetí přítel v Obraze vystupuje právě Kamil Halbich. Chemii mezi vámi jsem viděla v komedii Smrt mu sluší. V ní ztělesňujete ješitného herce a Kamil vašeho oddaného agenta. Ukazuje divadelní svět jako místo krásné, ale i kruté. Cítíte to stejně?
Ano, tahle hra byla napsaná přímo na tělo. Napsal ji Daniel Hrbek, ředitel Švandova divadla, na základě jedné, už možná 20 let staré kritiky, která vyšla po premiéře našeho, vlastně nejslavnějšího představení, Kdo je tady ředitel. Měla 444 repríz a hrála se asi 14 roků. Tu kritiku čte Kamil na jevišti.
Z toho pochopíte, že ten kritik je buď blázen, nebo to neviděl. Dan ji psal přímo pro nás – pro mě, Kamila, Roberta Jaškówa. Nemluvě o tom, že si zařádil i s divadelním prostředím, ve kterém celý život působí. Při prvním čtení jsem prosmál celou krabici kapesníků. To byl zároveň náš jediný strach, aby se smálo také hlediště. Naštěstí se baví i divák.

Vy tři jste nejen dlouholetí kolegové, ale i přátelé. Promítá se to nějak do zkoušení Obrazu?
Je to moc hezký zkoušení! Každý přidá ruku k dílu, nebojíte se říct kamarádovi, co by mohl udělat jinak. Což nebývá běžné, aby se druhý neurazil. Nechci to zakřiknout, ale funguje to mezi námi fakt pěkně. Při zkouškách Obrazu se moc nasmějeme.

Jde v něm o příběh tří mužů, jejichž vztah málem zničí koupě obrazu. Přátelství je pro ně únikem od všedního života. K čemu uniká Michal, když si chce od všeho odfrknout?
Zrovna třeba k tomu tenisu. Když nezkouším, stíhám si zahrát i třikrát týdně. Na starý kolena jsme s jednou partičkou sestavili družstvo veteránů a hrajeme veteránskou ligu. Na jaře mě čeká sedm regulérních zápasů.

Asi máte dobrá kolena…
Už mám jedno titanový, dva roky. Musím říct, že mě dobře přemluvil pan docent Bohumil Soukup. Kvůli bolestem jsem špatně spal, stříkali mi do toho injekce, které nejdřív zabíraly na půl roku, pak už jen po měsíci, pak po týdnu, a to jsem si říkal, že to za to nestojí.
Prvního června jsem šel na operaci, týden prožil v nemocnici, týden doma, vyndání stehů a potom lázně s rehabilitací. Začátek je krutej, člověk musí být poctivej a rehabilitaci neodbýt. Pak se to najednou změní k lepšímu. Od září jsem už hrál divadlo i tenis. Fakt dobrý.

Hra Obraz nastoluje otázku, jak těžké je uchovat si přátelství i v dospělosti, kdy se každý vydává jiným směrem, životy se proměnily. Zůstal vám přítel z dětství, mládí?
Přátelství je opravdu hodně vzácná věc. Čím víc máte dlouhodobých přátel, tím jste šťastnější člověk. I když se spousta věcí nepovede, nikdy byste neměl zůstat sám. Troufnu si říct, že mám čtyři takhle dobrý kamarády, na který se můžu spolehnout a oni na mě. Schovávám si je v krabičce jak poklady.

V čem považujete hru francouzské dramatičky Yasminy Rezy za výjimečnou?
Myslím si, že vidí dobře do lidské duše, což je u autorů vzácné, aby přitom nenudili. A zároveň, aby text nebyl plytký. Jsem naladěnej na stejnou notu, jak ona píše. Takže doufám, že jí dobře rozumím. Uvidíme. Náš režisér Vojtěch Nejedlý říká, že by rád docílil, aby se diváci při odchodu z divadla zamysleli, kdy naposledy volali svým nejlepším kamarádům.

Jak se vám na prknech Divadla Na Fidlovačce pracuje?
Bylo první, kam jsem šel s nápadem na hru Obraz. Z několika důvodů: Vychovali si tak bezvadný diváky, že je hrozně hezký pro ně hrát. Pěkně reagují, umí naslouchat, nezajímá je jen fór pro fór, ale i vážnější věci. Pak se mi líbí prostor na Fidlovačce, přestože jde o velké divadlo, co pojme přes 500 lidí, tak působí komorním dojmem. Má skvělou akustiku, vím, že i diváci úplně vzadu skvěle slyší.
Potom pochopitelně vedení a ansámbl, který se o nás stará, lidi zapálený pro divadlo, což se už taky málo vidí a je to vzácný. V divadlech začíná boj o místa a v mladý generaci se často profíci nenajdou. Mladý člověk si chce vydělat a dělat možná něco zajímavějšího, ale v divadle to musí mít rád a faktem je, že si moc nevydělá.
Další důležitá věc je propagace. My ještě nezačali zkoušet a představení byla vyprodaná, plakáty na hru poutaly. Asi to bude dáno i tím, že divadlo nevedou herci nebo režiséři, ale byznysmeni.

Zdroj: Michal Dlouhý: „Klidně bych se uživil jako hodinový manžel“ – faei.cz